Zběsilá cesta

Když jsem plánoval cestu do Bretaně, viděl jsem to jako pohodový výlet bez nějakého spěchu. Naprosto jsem neměl představu co mě čeká. Sedmdesát minut na přestup z letadla na TGV jsem považoval za dostatečné množství času. No, byl jsem varován, že je to sice podle internetových fór stihnutelné, ale že je to hodně na hraně. Tak když se to dá zvládnout, tak to zvládnu, říkal jsem si. To, že francouzsky neumím a pravděpodobně si tedy nepřečtu ani nějaké ukazatele, jsem nebral v úvahu.

Odlétal jsem z pražské Ruzyně a tady na řídící věži pracuje kamarád; aktivně mi přislíbil, že můj let zkusí uspíšit, jak to jen půjde. A skutečně v Paříži jsme přistáli o patnáct minut dříve, nevím zda jeho přičiněním nebo zásluhou pilotů. Nicméně vyhlídková patnáctiminutová jízda po letišti to celé vyrovnala. Kdyby alespoň nebyla tma a člověk něco viděl…

Další fází byl příměstský vlak RER B. To že automat na jízdenky nebere bankovky, mě sice trošku zarazilo, ale šlo platit i kartou, takže zdržování se sháněním mincí odpadlo. Rychle na nástupiště, minuta na nastoupení. Stihl jsem to.

Po asi patnácti zastávkách přisel čas na přestup, tentokrát na metro. Podle cestovního návodu, který jsem dostal, ještě potřebuji jízdenku na metro, takže jsem se v běhu začal rozhlížet, kde ji koupit… Třeba mi poradí u turniketů stojící revizoři… tedy kdyby někdo z nich uměl anglicky… ale po ztracených třech minutách jeden z nich ukázal, že anglicky trošku umí a vysvětlil mi, že můžu pokračovat na jízdenku z vlaku.

Teď už jen par zástávek metrem, najít výlez do nádraží a to správné TGV. Jediné, co stojí mezi mnou a TGV, jsou čtyři minuty do jeho odjezdu a moje vlastní pomalost. A jak to dopadlo? Stihl jsem to, doběhl jsem na nástupiště, nastoupil doufaje že jsem vlezl do správného TGV, ale to už se zavřely dveře a vyjeli jsme.

Bylo to to správné TGV.

Ve vlaku jsem pak přemýšlel, jestli je lepší cestovat v klidu s časovými rezervami a pořád někde čekat, nebo takhle běhat a doufat, že to stihnu a užívat si adrenalinu.