Vídeň

Od nového roku na tento web viditelně kašlu, alespoň co se týče viditelné činnosti. Ale na poli té dosud neviditelné to vypadá přesně naopak, téměř veškerá moje péče je věnována přípravě nového webu. Ten je již z větší části připraven a víceméně se jen dolaďují drobnosti (těch je ale vždycky nejvíc). Aby nebylo práce s novým webem málo, rozhodl jsem se přegenerovat jednotlivé galerie, mé schopnosti zpracování digitální fotografie se totiž od vytvoření prvních z galerií výrazně zlepšily a mnohé starší snímky by si to zasloužily. Je to plán poněkud dlouhodobější, vhodný spíše na zimní večery, takže se spuštěním nového webu budou nové jen některé galerie a další budou postupně přibývat.

Nedávno jsem byl na krátkém výletě ve Vídni, kde jsem kupodivu také pořídil nějaké ty fotografie.

Dá rozum, že článek o Vídni bude prostě zákonitě kratší než článek z Londýna. Tak zaprvé – Vídeň není Londýn (což mluví za vše). Zadruhé tam nemají britský přízvuk. A zatřetí jsme tam byli kratší dobu a líbilo se nám tam prostě obecně mnohem méně.

Protože ačkoliv Londýn na naše poměry veliký, drahý a náročný, člověk v něm celou dobu měl pocit, že za svoje peníze a vyvinutou aktivitu se všichni můžou přetrhnout, aby mu poskytli to nejlepší, co mohli. Prostě snaha vzbudit syndrom spokojeného, navracejícího se zákazníka. Zato ve Vídni zafungoval spíše syndrom podvedeného a zklamaného zákazníka, který dostal za relativně dost peněz opravdu málo muziky.

Celý výlet do Vídně vznikl tak nějak nouzově jako náhrada za výlet jiný, zrušený, a tak se taky celé plánování odehrálo v patřičně kratším čase. Dohromady to obsahovalo dva únorové dny ve Vídni a dvě přespání u známé po cestě. Cestovali jsme se Student Agency, která si z mého pohledu nepohodlností vozů nijak nezadala s WizzAirem, akorát teda cena byla nižší. Moje nenávist ke dvacet minut nevypnutelně svítícím obrazovčičkám na sedadlech v autobuse jedoucím v pět ráno nejde vyjádřit slovy.

Ubytování se nám povedlo zajistit za Westbahnhofem v hostelu Do Step Inn za velmi slušných 55 euro za dvojlůžkový pokoj s vlastní koupelnou a záchodem. Hostel je nakonec jediný aspekt, ve kterém Vídeň porazila Londýn, dokonce o koňskou délku – oproti Belgrave House Hotel měli v Do Step Inn čisto, pokoje byly obstojně velké, postel snesitelná a koupelnu en suite si nepředstavovali jako „místo skříně jim tam vrznem výklenek se sprchou.“ Dokonce i slečny na recepci měly lepší angličtinu než ten jeden Nigerijec a jedna Polka v Londýně.

Co se týče jídla, problémy jsme měli ekvivalentní jako v Londýně – tradiční rakouská kuchyně má k bezlepkové a bezlaktózové stravě daleko, navíc je dle mého osobního mínění o několik řádů odpornější než běžně proklínaná britská. První den jsme právě na jednu takovou strašlivost měli smůlu, druhý den jsme si dali pozor a našli naopak restauraci výbornou – pokud někdy budete hladovi kolem Schwedenplatzu, rozhodně zkuste NENI im ZWEIten.

Jedním z hlavních problémů Vídně je, že se tam mluví německy. A němčinou vládl pouze jeden člen výpravy, ovšem němčina to byla školní a značně rozvrzaná. Možná kdybychom tam byli déle, rozmluvím se kvalitněji, ale bylo to smutné. Sice se dalo leckde mluvit anglicky, ale moje lingvistická hrdost mi podvědomě velela nutit se pokaždé spíš do té němčiny.

K samotnému památkaření ve Vídni – pokoukali jsme se tak nějak po tom hlavním centru, ačkoliv od nějakého velkého procházení nás odrazovalo, že první den byla zima, vítr a poprchávalo. Jako obvykle musela být minimálně jedna památka v rekonstrukci a zabalená fóliemi – tentokrát to byl Stephansdom. Po zkušenost s London Passem, který nám ohromně ulehčil život v Anglii, jsme si koupili Vienna Card, ale Vídeň prostě nechce člověku ulehčit nic, takže některé památky ji nebraly vůbec, jinde za ni člověk dostal menší slevu než na studentskou kartu a někde (Ringstraẞe tramvaj) vůbec nechtěli kartičku, ale průvodní knížečku, která byla k ní, a kterou jsme vzali jenom jednu, protože proč pro dva lidi mít extra dvě brožurky o slevách, a až pozdě zjistili, že v ní jsou ještě nějaké slevové kuponky.

První den jsme začali procházením dvou komplexů Judenmusea a prohlédnutím velkého Holocaust Memorial na Judenplatzu. Pak jsme se pocourali Grabenem a Hofburgem a byli nějakými mladíky v kostýmech zlákáni k zakoupení vstupenek na koncert vážné hudby v Schönbrunnu. Před koncertem už jsme stihli jenom další z našich cestovních tradic, motýly ve Schmetterlinghausu. Přátelé, pokud by vás taková blbost někdy napadla, tak ji zavrhněte. Stálo to okolo pěti euro a osobně mám pocit, že podle toho dávkovali motýly – zřejmě jeden druh stojí euro padesát, za další leda příplatek. Na počet jich tam bylo asi třicet, k tomu dost velké množství mrtvolek a na to, jak velký barák to byl, to botanické v Praze nesahalo ani po kotníky, o Natural History Museu nemluvě.

Koncert v Schönbrunnu nám spravil náladu. Byl tedy zjevně pro turisty, neměl dresscode, některé návštěvníky bych v průběhu koncertu nejradši poslala na hanbu, ale hudba to vynahradila. Dva operní pěvci, šest hudebníků, hráli primárně hodně známé věci od Mozarta a Strausse a byla to krása.

Druhý den jsme si ráno přivstali, abychom stihli cvičení lipicánů v Hofburgu. Stálo to jedenáct euro, což nebylo zrovna málo, a obsahovalo to možnost se tři hodiny dívat na základní ranní cvičení. Upřímně se přiznám, že za tu cenu bych možná čekala něco trochu víc než pět koní (ano, sice krásných) s jezdci v dobových kostýmech (ano, sice byli šikovní), jak provozují základní cviky (ano, sice perfektně provedené) v jízdárně (ano, sice architekturou imponující) za zvuků Mozarta. To samo o sobě je úctyhodné a zajímavé a pěkné a hezky se na to kouká třeba třicet minut, ale prostě to není na jedenáct euro. Za tu cenu bych čekala buďto vystoupení nebo třeba přihozenou prohlídku stájí (ta byla za dalších jedenáct euro). Srovnám-li s Royal Mews nebo prachmizernou výměnou stráží… ach jo.

V průběhu dne jsme ještě stihli vyhlídkovou tramvaj, jezdící okruh po Ringstraẞe, což byl požadavek fotografické části výpravy. Tramvaj stála šest euro s kuponkem z knížečky, o kterém jsem nevěděla, takže jsem ji neměla a platila sedm euro. Celá jízda trvala dvacet minut a skládala se z toho, že nejdražší tramvaj na světě jela po stejné trase jako všechny ostatní tramvaje a k tomu se z reproduktorku ozývalo: „tak a teď když se podíváte doleva, tak za tímhle domem je ohromně zajímavá památka, kterou nevidíte.“ Fotek z toho moc není, protože skla tramvaje byla opatlaná. Srovnám-li s cestou lodí po Temži… ach jo.

Nejvýživnější zážitek dne ale následoval v Karlskirche. Sám o sobě to je opravdu pěkný barokní kostel, ale když jsme k němu přišli, půlka hlavního vchodu byla zakryta billboardem s hlavičkou dítěte a nápisem „auch für dich war Jesus geboren.“ Jsou věci, které by se podle mě památkám dělat neměly. Vevnitř kostela nás zase konsternovalo obrovské lešení, zakrývající většinu kopule, které umožňovalo turistům vyjet nahoru výtahem, prohlédnout si malby a vylézt po třesoucí se konstrukci až úplně nahoru. To jsme udělali. Úplně nahoře byl prach, zamřížovaná neprůhledná okna a jedna malba. Díky lešení se moc nedalo prohlédnout ani jeden boční oltář. Ach jo.

Celé to zakončil Graben, kde jsme ještě potřebovali v šest večer něco koupit. V těch šest večer na v centru ani blízkém okolí nebyl otevřený jediný rozumný obchod, takže se to nakonec vyřešilo cukrárnou, kde prodávali poněkud úchylný med od včel žijících na střeše opery, tam jsme sehnali čokoládua vypadli jsme na autobus.

Nějak je mi ten britský způsob fungování příjemnější.

P.S. Na příště je v plánu krátká reportáž z komorního larpu Klub Felis pod taktovkou Tempus Ludi.