Cave Canem

Už ani nevím, kdy jsem o téhle hře slyšel poprvé. Reakce byly výrazně nadšené – pojedeme hrát pohádky do Ardávie. Pak se zveřejnily dva termíny a já zjistil, že můžu jen na ten druhý, no a tak jsem samozřejmě jel fotit.

Pravda, po prvním běhu se ke mně dostaly nějaké, ne úplně lichotivé zvěsti, ale on je vždycky někdo nespokojen, s tím se nedá nic dělat. Zarážející bylo, že na místě se jich ke mně dostalo mnohem více. Dokonce, že je „ta hra“ takový larpový Macbeth.

Larp, který se nesmí jmenovat

Podle hráčských reakcí a podle toho, co jsem viděl, to zdaleka nebyla taková pohroma, většina účastníků byla naladěna pozitivně. Jako ano, občas to skřípalo, ale kdo nikdy neklopýtnul? Občas nějaká linie, kterou spoluhráč potlačil, postava nebo událost, která prostě nesedla… Každý si něco takového v minulosti zažil.

Prokletí se tak podepsalo trvale hlavně na vybavení: několik nepojízdných aut, pár nefunkčních počítačů a další, třeba i můj fotoaparát. Během prvního dne jsem přišel o možnost vybírat ostřící bod a musel jsem poněkud improvizovat (ostřící bod se dá vybírat více způsoby, ale nejsem na to zvyklý).

No ale dost už o prokletích, nastal čas si říci něco málo o hře, tedy pokud si to nechte přečíst rovnou na webu Cave Canem. Pohádky, spousta pohádek, snad všechny klasiky, na které si vzpomenete. Od zvědavého lišáka v lese přes loutkaře až po mého oblíbeného Krabata (zejména verze od Karla Zemana). Všechno to bylo trošku přiohnuté, třeba u Krabata se nejednalo o mlýn, ale o kovárnu, ale to byly spíš takové detaily.

Dost už blábolení, je čas na fotografie.