Bretaň II.

Svůj adrenalinový zážitek, kterým byla cesta do Bretaně, jsem už popisoval. Dnes zde budu psát o mém bretaňském pobytu jako takovém. Moje francouzština, tím spíše bretonština nestojí ani za starou bačkoru, takže jsem byl velmi rád za svoji průvodkyni, kamarádku, která v Rennes studuje.

Do Rennes jsem přijel ve čtvrtek k půlnoci a odjížděl v pondělí po ránu, přičemž celá tahle akce byla vlastně jistou formou dovolené. Ještě po téměř půlnočním příjezdu jsme si prošli část města a během této procházky jsem byl varován na téma skleněných střepů, divokého nočního života a upozorněn na žíznivou uličku. V rámci procházky jsme nahlédli i do uličky, kde před pár lety nebylo nic než obchůdky a dnes tam není nic jiného než nálevna vedle nálevny, navíc jsou všechny přes noc plné a uličkou se téměř nedá projít.

Pátek jsme strávili v Rennes, zašli si na úžasné gallety, popili něco cideru a já se seznamoval se starším jádrem města. Večer jsme pak skončili v místní irské hospůdce, kde moje průvodkyně slavila své narozeniny. Tady jsem se od Vanessy, jedné z návštěvnic narozenin dozvěděl různé zajímavosti o školství a vůbec státním aparátu ve Francii.

V sobotu jsme časně z rána vyrazili na Marché des Lices, místní to trh, kde se mezi květinami, kořením, ovocem, zeleninou a sýry skrývalo i pár prodejců cideru. Zde jsem si koupil asi nejzajímavější cider, který jsem kdy ochutnal, stará, olezlá láhev od ještě staršího dědy. Po obědě, na který jsme suroviny ulovily právě na trhu jsme vyrazili do lesů a hájů Bretaně. V městečku Paimpont jsme si obešli část místního rybníka, chvíli obdivovali místní klášter a sochu Judicaëla historického panovníka, který jej založil. Další destinací v tomto lese měl být Merlinův hrob, menhir, do kterého měl být zaklet Merlin vílou Nimue, jak to popsal Thomas Malory. Menhir pak v průběhu let rozštípali různí zlatokopové, kteří věřili, že je v něm ukryt nějaký poklad. Dnes už z původního menhiru mnoho nezbývá a nám se ho ani nepodařilo najít, ale nezoufali jsme a vyrazili jsme k jinému cíli.

Ke dvěma studánkám a legendárnímu buku. První studánka je Fontaine de Barenton, o které se říká, že kdo se z ní napije, ten se zblázní, ale pokud už byl blázen předtím, rozum se mu vrátí. Zda jsem se zbláznil nebo se stal normálním, snad ukáže čas. Hned vedle této studánky také leží větší kámen známy jako Parapet, o kterém se říká, že když je polit vodou z místní studánky, začne v celé Bretani pršet. Druhá studánka je Fontaine des Amoureux, ke této se pojí legenda říkající, že když k ní přinesete kámen a něco pro studánku uděláte, třeba ji vyčistíte, hrozně moc se zamilujete. Alchymisté používali vodu z této studánky ke všem lektvarům lásky a občas se jim prý i dařilo účinky lektvaru zacílit na konkrétního jedince.

Kousek dál v místním smrkovém lese, mimo všechny značené stezky, se skrývá jeden úžasný buk jménem Hêtre de Ponthus. Když jsem pod ním seděl, měl jsem pocit, jako bych se spojoval s polovinou Bretaně.

Ten den už jsme stihli navštívit jen malé údolí, které před několika lety celé shořelo, a zůstal v něm pouze ohořelý pahýl jednoho stromu. Ten byl posléze natřen zlatou barvou jako vzpomínka na původní zeleň.Dnes je již údolí opět zelené, ale jsou tam jen mladé stromky.

Další den jsme vyrazili k severnímu pobřeží, do Saint-Malo, původně opevněného obchodního přístavu. Toto městečko je vystavěno na malém ostrůvku, který je několika mosty spojen s pevninou. Ono kolem Saint-Malo je spousta dalších ostrůvku a na mnoha z nich jsou postaveny další pevnosti. Když jsme dorazili, byl zrovna odliv, postupně se před námi objevovala pláž a jeden z ostrůvku se měnil na poloostrov. V blízkém okolí hlavního ostrova a v samotném městečku, které je velmi výrazně zaměřeno na turisty, jsme pak strávili zbytek dne. No, vlastně jsme měli ještě menší problém s autem, ale ten se pomocí startovacího setu podařilo vyřešit. A dolitím destilky do autobaterie se mu snad i na přístě vyhnout.

Neděle byla posledním dnem mého pobytu v Bretani, pokud nebudu počítat pondělí, kdy jsem odjížděl do Paříže a odlétal do Prahy.

Dnešní dávka snímků jsou scanované klasické fotografie Bretaně, a že to stříbro má úplně jinou atmosféru, musí vidět snad každý. Těmito jsem nahradil některé před týdnem publikované fotografie z digitálu, který se dál snaží umřít.