Valley of Shadow

Než se pustíte do fotografií nebo čtení tohoto příspěvku doporučuji si pustit vhodnou, tématickou hudbu – která prostupuje celým tímto larpem.

Dlouho očekávaný taneční larpový experiment je tady. Tentokrát není larpovým tancem tango argentino, ale blues – je to zase něco jiného a tanec je zde použit jiným způsobem.

Hra je dělena na scény, trošku jako v „jeepu“ (i když český jeep by se měl označovat spíše jako „Yeti“). Střídají se v ní dvě skupiny scén – jedna skupina se odehrává ve snech v tanečním klubu, druhá pak v realitě, kdy jsou postavy ve vězení. Z příběhu samotného ale nechci nic prozradit, a tak u tohoto popisu skončím. Už jen dodám, že taneční páry (nikoliv nutně muž a žena, ale „leader“ a „follower“) vždy tvoří jednu postavu v příběhu – což se ukázalo být funkčním už u Cien Años de Soledad.
Hra samotná má asi čtyři hodiny, ale zato workshopy trvají den a půl. Pro někoho to může být překvapující, ale ony ty workshopy jsou jak o hře a tvorbě postav, tak o tanci a jeho učení se. Stejný poměr času na hru a přípravu byl použit i u Dance Macabre, kde se více než osvědčil.

Už ani nevím, kdy jsem naposledy fotil tanec, navíc je to samostatná disciplína, ale když mi organizátoři napsali, jestli bych si na jejich larp nenašel čas, neváhal jsem. Na tento larp jsem čekal roky.
Nestylizované a vlastně i neupravované fotografie jsou z pátečního volného tančení a ze sobotních workshopů. Je na nich vidět, že světla nebylo moc, a pokud, tak bylo výrazně barevné. Stylizované fotografie jsou pak ze hry samotné. Krom vizuální stylizace jsem se také snažil o určitý emocionální přesah a usiloval o zachycení nálady, která v tanečním sále panovala. Osobně si myslím, že se podařilo.

A ano, je to už hodně dlouho, co jsem tu zveřejnil jakékoliv fotografie. Nebyla chuť, nebyl čas – v průběhu tohoto roku jsem zkusil nového zaměstnavatele, vzal si tříměsíční dovolenou, nechal se ulovit jiným zaměstnavatelem, ve zkušební lhůtě povýšil… ale hlavně jsem se celou dobu věnoval úplně jiným věcem, než je fotografie, a pracoval na vlastním rozvoji v různých oblastech. Jednou z nich je třeba řezbářství – asi jsem potřeboval zaměstnat ruce.
Neříkám, že se k fotografii vracím se stejným nasazením a množstvím času jako v minulých letech. Už se tomu ale nebudu bránit – ostatně už mám v kalendáři pár akci naplánovano a začínám se na ně těšit.