Útěk i za teplem

Cestu do Říma jsem v obecné rovině plánoval, už od jarního Battle for Vilegis, ale teď prostě přišla ta chvíle, kdy se mi to více než hodilo, pravda nebyl to nejlepší termín z pohledu larperů, které jsem jel potkat, ale ono se to nějak zvládlo.

Shodou okolností jsem týden před odletem dočetl knihu Tajemný Etrusk, kterou napsal Mika Waltari a jejíž nemalá část se odehrává právě v Římě a jeho okolí. Snad i tato kniha rozhodla o tom, že se budu vyhýbat křesťanským památkám a budu se držet těch starších, které jsou v knize různě zmiňovány.

S ohledem na to, že jsem se rozhodl asi týden před odletem a nemám úplně přebytek peněz, jsem se rozhodl letět s nízko nákladovými aerolinkami jen s příručním zavazadlem. Bohužel se opět ukázalo, že mám na lety WizzAir smůlu – odlet byl zpožděný o dvě hodiny. Zato zpáteční let se Smart Wings byl naprosto bez komplikací.

O místě jsem neměl příliš konkrétní představu, tedy krom toho, že tam bude spousta památek, ještě více poutníků a jen o něco málo méně kapsářů. První dva body jsem viditelně podcenil, množství památek a poutníků zdaleka překonalo mé představy, zato kapsáře jsem nepotkal žádné a o nic jsem na místě nepřišel (třeba ty pověsti o množství kapsářů přehání). Plán na první den byl z letiště dojet Leonardem do města, pěšky do historického centra, najít nějaký oběd a toulat se, na osmou se stavit v hostelu a následně vyrazit do Alcabhu, larpové to hospody.

Můj neurčitý plán se vyplnil naprosto dokonale, z Termini jsem podle slunce vyrazil na západ a po chvíli narazil na lešení, pod kterým se skrývalo Koloseum. Hned poté jsem zjistil, že obejít Forum Romanum je docela problém, všechny uličky, které se tvářily, že jej budou obcházet, byly nakonec slepé – ale alespoň jsem tak našel par míst, které si zasloužily, abych vytáhl druhý fotoaparát a udělal pár fotografií na černobílý film.

Nakonec se mi ale Forum Romanum podařilo obejít, byť ne nějakou uzoučkou ulicí, ale hlavní třídou plnou stánků (něčím, o co opravdu nestojím). Náhoda tomu chtěla, abych hned poté narazil na výstavu fotografií Roberta Capy, odtam už to pak byl jen kousek přes Tiberu do Vatikánu. Tam jsem ale nakonec ani nedošel, na náměstí svatého Petra byla bohoslužba a nějakých sto padesát tisíc účastnících se poutníků, unikl jsem proto směrem k Castel Sant’Angelo, zpět přes řeku k Pantheonu. Opět náhodou jsem tak po cestě našel Zafferino, restauraci i s bezlepkovými těstovinami – a že to vůbec nebylo špatné. Teda obsluha se tvářila trošku divně, když jsem nevěděljestli krátké nebo dlouhé těstoviny, ale jak jsem to měl vědět, tady jsem rád za cokoliv jedlého, a nemám zrovna možnost si moc vybírat, natož mít preference.

Zbytek dne už proběhl podle plánu, jen mnohem lépe, než jsem předpokládal. S ohledem na cenu hostel dobrej – postel byla čistá, byť to stejné se nedalo říci o sprše. Procházka k hospodě taky v pohodě, a na místě jsem potkal i pár lidí, co jsem potkal na Battle for Vilegis, nakonec si jich asi víc pamatovalo mě než já jich. Velmi zábavný byl pak moment, kdy všichni v podniku sledovali můj malinký notebook a na něm se míhající fotky právě z jarního B4V.

Ráno jsem znovu vyrazil toulat se do centra, ale zastavil už kousek od hostelu, v Muzeu Římanů, původně obrovském lázeňského komplexu. Další zastávka byla snídaně kousek od fontány De Trevi, ta je za dne sice zajímavá, ale později večer se ukázalo, že za tmy a dobře nasvícená je mnohem zajímavější.

Po snídani byl čas na další bloudění. Píšu bloudění, ale to je věc, která mi nikdy moc nešla. Bez ohledu na to jak moc nevím, kde jsem, většinou přímo dojdu na místo, kam chci, a když už se mi stane, že náhodou zabloudím, je to pro mě vlastně pozitivní zážitek. Takhle jsem prošel kolem Cirku Maximu až zpět ke Koloseu, a rozhodl se jej poctivě po turisticku navštívit. Nakonec jsem z toho neměl ani tak historický zážitek, jako spíš technologický a architektonický. Jeho kapacita, prostupnost, tekoucí voda na záchodech i v nejvyšších patrech, sklady pod arénou, a plachtoví stínící diváky – spousty dnešních arén mají co dohánět.

Z Kolosea nešlo než pokračovat na Forum Romanum (ostatně to je na stejný lístek). Sbírka místních chrámů a jiných ruin je tak enormní, že se Stonehenge v mé paměti poněkud zmenšil a už mi nepřišel tak monumentální. Z fóra znovu do Vatikánu, kde dnes nebyly takové davy, zato fronty na vstupy byly děsivé.

Neděli jsem pak zakončil pizzou s tuňákem (další to dobrou, kterou u nás v jedlé a bezlepkové formě v zásadě nelze najít).

Poslední den jsem vyrazil do Vatikánského muzea, kam jsem byl pozván jedním vatikánským zaměstnancem, se kterým jsem se spřátelil během focení jarního Battle for Vilegis. Metrem na Ottaviano a odsud kousíček pěšky, ještě se zastávkou na ranní kafe. Velmi zábavní byli Indové nabízející obejití tři hodinové fronty v kombinaci s průvodcem po muzeu.

Muzeum samotné mě pak překvapilo zejména tím, jak moc exponátu se může vejít do tak malého prostoru. Současně jsem si tak splnil jeden ze svých kulturních úkolů a tím bylo shlédnutí Michelangelova „Stvoření Adama“ – strop a malba samotná jsou tak vysoko, že plakáty prodávané na každém římském nároží ukazují více detailu, než je v Sixtínské kapli možné vidět pouhým okem.

Tři dny byly i jen na předkřesťanský Řím rozhodně málo, ale aspoň mi zůstalo něco na příště. Třeba pokud se po Battle for Vilegis 2014 rozhodneme pobýt tam pár dní.

A jedna rada pro cestující z Prahy, nákupy na pražském letišti se nevyplatí, i na Václavském náměstí je levněji. Na Fiumicinu, to už pak bylo jinak, například single malt whisky Laphroaig byla asi o třetinu levnější než kde jinde.