Riviéra v zimě

Nedá se úplně, vlastně ani z části, říci, že bych patřil mezi lidi, co si užívají teploty nad pětadvacet stupňů Celsia. Takže ode mě nikdo nemůže čekat, že bych nadšeně jezdil na Francouzskou riviéru, kde ty teploty chodí vysoko nad.
No jo, jenže já tam tentokrát byl na konci ledna a rozhodně se nedá říci, že by tam tou dobou bylo nějaké extra teplo. Pravda, bylo tam tepleji než české kotlině, ale na krátké tričko to fakt nebylo.
A co že jsem tam dělal? Jel jsem na služebku, na týden do městečka Sophia-Antipolis, takové francouzské obdoby Sillicon Valey. Přes den jsem tedy musel vytvářet hodnoty v kanceláři, ale po práci, po práci jsem se mohl toulat, jak jsem chtěl. Pravda, trošku to komplikoval kolega, jehož denní rytmus končí někdy po desáté večer, a tak bylo potřeba se z výletů po okolí vždy brzy vrátit. Ale jinak mě vlastně nic neomezovalo, kam jsem se rozhodl vyrazit, tam jsem jel, nikdo mi v tom nebránil (tedy pokud se do desíti vrátíme).
Pět pracovních dnů znamenalo pět výletů, některé blíž, jiné dál a podobné to bylo s úspěšností.

Antibes – dva a půl tisíce let starý přístav, nejbližší městečko ke kancelářím a hotelu, kde jsem spal. Někde tam v římském podzemí mají muzeum Absinthu, ale jak jsem se do města dostal až po práci a po setmění, tak už bylo zavřené všech krom několika restaurací. Ale i ta troška toulání po přístavních hradbách mě přesvědčila, že sem bych se měl podívat i někdy v sezóně, třeba při příležitosti nějaké historické rekonstrukce, které se tu pořádají.
Nice – jako přístav asi o dvě stě let mladší než Antibes, ale současně pětkrát větší město. Ostatně místní letiště bylo právě to, na které jsme přilétali a bohužel z něj i odlétali – bohužel proto, že místní bezpečáci vymýšleli různé prkotiny při odbavení a jak já, tak kolega jsme měli problém s příručním zavazadlem, byť jeho obsah byl stejný i při cestě sem. Bude-li to v mé moci, tak toto letiště už ne. Nicméně nábřeží a staré město, to bylo něco pro mě, hlavně to staré město mě oslovilo svými úzkými uličkami. Jako zajímavost mě překvapila tramvaj, která přes hlavní náměstí jezdí bez troleje. Prostě stáhne pantograf, přejede náměstí a pantograf zase vytáhne – tenhle úsek totiž jezdí na baterky.
Monako – by se dalo popsat dvěma slovy jako betonové hnízdo. Tolik betonu pohromadě jsem snad v životě neviděl. Jako jo, věřím, že v létě, kdy je tam spousta zeleně, tak to může vypadat dobře, ale takhle to byla jen změť betonových krabic. Říkal jsem si, ale že i v noci na konci ledna musí být způsob jak to vyfotit pěkně a nevyužít k tomu přístav (přístavy považuju za pěkné a zajímavé obecně). Nakonec byl trik v tom správně Monako rozpohybovat – během delší expozice změnit ohniskovou vzdálenost objektivu jeho pootočením.
Cannes – toto místo má snad jen svůj filmový festival a nic jiného, co by stálo za zmínku. Jako jo, byla by tu nějaká historie a přístav, ale když se tu už nikdy nevyskytnu, tak mi to opravdu chybět nebude.
Gourdon – tohle bylo jediné místo, kam jsme se dostali za světla, zneužili jsme na to prodlouženou obědovou pauzu, tedy prodlouženou z našeho pohledu, pro místní nebyla nijak dlouhá. Je to malá vesnička na skále, která, podle všeho, žije jen z turismu a výroby parfémů (pokud to není jen turistická habaďůra). Předpokládám, že takhle na skále ji postavili a opevnili z obraných důvodů, sice úplně netuším proti komu, ale jinak moc nedává smysl stavět na takovém místě… Pochybuji, že by si takové místo vybrali kvůli výhledu, byť je nádherný. Každopádně si myslím, že zrovna tady byla výhra být tu mimo sezónu – byl jsem tu jediný turista.

A proč fotky zveřejňuju teprve teď? Po téměř půl roce? No… Ten výlet byl tématem mého posledního rozhovoru s tátou.