Pohanství nezemřelo
Upozornění: Toto není coming out. O svém přesvědčení mluvím už léta, jen ne tady. Jen to každému nevnucuji, kdykoli otevřu pusu. Nejsem žádná autorita, jsem jen praktikující pohan, který se nebojí své myšlenky umístil na internet. Vše, co je napsáno níže, vychází z mých zkušeností nebo toho, co jsem přečetl.
Někdo by si mohl myslet, že pohanství je minulostí. Opak je ale pravdou a v posledních letech je to znatelnější než v minulém století. Pohanství jako pojem se nevztahuje jen na jeden konkrétní panteon, ale je aplikovatelné na mnohé z nich. Já osobně mohu mluvit za svou pohanskou praxi – ta zahrnuje uctívání starých germánských bohů, známých spíše pod jejich severskými jmény. O některých z nich jste už pravděpodobně slyšeli, například jsou to Wotan/Odin, Friga, Thunor/Thor, Sif, Freyr, Freya, Loki a další.
Je důležité si uvědomit, že většina pohanských tradic existovala v orální společnosti, což znamená, že existovaly ve formě vyprávění, rituálních praktik a předmětů zobrazujících mýty nebo rituálních předmětů. Nebylo možné o nich číst jako u náboženství s kanonickou knihou, protože nikdy nebyly do takové míry systematizovány. Víra to však byla a stále je živá, tedy taková, která se neustále mění a vyvíjí. Měnila se místo od místa, období od období.
Písemné dobové záznamy, které se dochovaly, nepocházejí od samotných věřících, ale napsali je vždy cizinci (Tacitus, Jordanes, Ahmad ibn Fadlán …). Zobrazují tedy jejich chápání činností, které viděli nebo o nich slyšeli, ale vztahují se vždy ke konkrétním místům a lokacím a nepopisují něco univerzálně platného všude.
Zároveň je nutné brát v potaz, že pohanství nemá žádná dogmata ani doktríny. Naši předkové praktikovali svou víru způsobem, který jim vyhovoval, a my dnes děláme totéž. Můžeme si půjčovat myšlenky a praktiky z jiných náboženství, stejně jako to dělali naši předkové. Přebírali a přizpůsobovali si praktiky od jiných, pokud jim vyhovovaly, a opouštěli ty, které jim nevyhovovaly – a my dnes děláme totéž. Dnes už ale neprovozujeme ani neschvalujeme lidské oběti a podobné praktiky, které jsou v současné společnosti považovány za nemorální nebo za hranicí zákona.
I když vám někteří lidé mohou tvrdit opak, **neexistuje jediný „správný“ způsob, jak praktikovat pohanství**, a nejsem si jist, zda existuje nějaký „špatný“ způsob. Důležitá je podstata naší víry a to, jakým způsobem ji žijeme a vyjadřujeme, což je u každého z nás individuální.
Jak tedy můžeme takovou tradici obnovit, když ji v posledních tisíci letech prakticky nikdo nepraktikoval? Nebo snad praktikoval? Podívejte se na všechen folklór – kde se vzal? I kdyby jen 10 % (a já jsem přesvědčen, že výrazně víc) folkloru mělo předkřesťanský původ, stále se praktikuje. Dokonce ho bude znát i vaše katolická babička. Jeden příklad za všechny – házení mince do kašny/studny/jezera je jen obětí místním duchům.
Hlavní kmen stromu byl spálen, ale kořeny zůstaly ukryty v půdě. Musíme je hledat, znovu objevit a pečovat o ně, aby vyrostl nový zdravý kmen a pohanství se vrátilo na výsluní.
V minulosti tomu nebylo jinak – všechno mohlo začít jediným okamžikem inspirace, jedním činem – něčím co zafungovalo, a tak vznikla tradice. Stejně jako naši předci i my sbíráme praktiky komunity kolem nás. Sbíráme střípky informací od přátel, z knih a internetu, kde se dá, a každý z nás si sestavuje svůj jedinečný soubor praktik, které mu vyhovují, a často si je upravuje za pochodu, jak to cítí. Rosteme stejně jako naše přesvědčení. Věci, které se nevyvíjejí, umírají. Naši bohové jsou živí; mění se s časem, stejně jako způsoby, jakými své bohy ctíme. Pohanství není koníček. Je to způsob života.
Někteří lidé se sice mohou snažit vzkřísit starodávné praktiky přesně tak, jak se prováděly před tisíci lety – to je ale těžko proveditelné, i proto, že nám chybí mnohé z informací naším předkům běžně dostupných. Místo toho tyto praktiky měníme a přizpůsobujeme tak, aby vyhovovaly naší moderní společnosti. Stejně jako jsme se přestěhovali z dlouhých domů a už nežijeme ve stejných místnostech s naším dobytkem. Žijeme ve světě, kde je Wi-Fi považována za jednu z primárních potřeb. Pokud vidím důvod pro detailní rekonstrukci starých forem naší víry, není to pro praktikující; to je pro akademiky nebo jedince věnující se historickým rekonstrukcím.
Může se zdát paradoxní říkat, jak je možné praktikovat pohanství a zároveň že vám nikdo nemůže vnucovat svůj pohled na věc, ale neprotiřečí si to. Sám jsem byl vychován jako křesťan, ale našel se v pohanství – hledal jsem zdroj informací na který by se dalo spolehnout, něco jako Bibli. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že ani Eddy nejsou rovnocenné Bibli. Jádro těchto textů je považováno za zásadní, ale jak moc jsou důvěryhodné? Byly napsány v dobách, kdy byla pohanská praxe potlačována. Od autorů lze očekávat osobní i politickou agendu.
Nakonec je nejdůležitější naše osobní víra, kterou si stavíme kolem svých vlastních zážitků – jedinečné cesty každého z nás. I když některé historické postupy můžeme začlenit do své praxe, jejich slepé následování nikdy nebylo cílem. Důležité je najít to, co funguje pro nás a naši komunitu, a žít svoji víru smysluplným a naplňujícím způsobem.