Pětadvacátá libušínská bitva

Čtvrt století je dlouhá doba, a pokud si nějaká akce udrží takhle dlouhou tradici, tak už asi fakt musí mít smysl. A přesně to se teď stalo libušínské bitvě. Jubilejní dvacátá pátá bitva byla opravdu velká. Osobně hádám, že největší za těch pět let, co je jezdím fotit. Současně si myslím, že byla nejlépe pyrotechnicky zajištěná, a to jak do velikosti výbuchů, tak do pestrosti efektů, k nimž byla použita.

Ale abych je nepřechválil, oproti předchozím několika ročníkům mi chyběli dominikánští bratři komentující bitvu ve stylu, jako by psali kroniku. Letošní vypravěč jejich vypravěčských schopnosti naneštěstí nedosahoval.

Bitva, kvůli které přišli diváci, nebyla jedna, ale hned tři. Příběh se motal kolem dobývání jedné tvrze a dalo by se říci, že byl rozdělen do tří kapitol, z nichž každou představovala jedna bitva.  Ke konci poslední části příběhu začalo mírně poprchat, ale ani účastníkům, ani divákům to viditelně nevadilo. Ještě pořád s nadšením se pustili do tří samostatných volných bojů, kde už nefungoval scénář, ale schopnosti a vybavení jednotlivých bojujících stran.

Krom samotných bojových částí si divák mohl projít jednotlivé části historických táborů (s možností průvodce), tržiště, prohlédnout si dravé ptactvo nebo třeba shlédnout turnaj v Soule a případně ještě bojovníky v The Battle of the Nations.