Paris Photo

O tom, že bych navštívil Paris Photo už jsem jednou přemýšlel, když ale před rokem Frantíci vyhlásili termín dalšího ročníku, bylo to jasné. Inu neodolal jsem a rozhodl jsem se tam zajet. Pro veřejnost je veletrh přístupný čtyři dny, z čehož každý den je jiný doprovodný program. To znamená, že bych v Paříži měl být všechny čtyři dny a podle programu a počasí se rozhodl, který den půjdu na samotné Paris Photo.

Od jara se moje francouzština nijak nezlepšila, ale doufal jsem že alespoň v Paříži mi bude angličtina stačit. Ostatně už jsem ji dvakrát navštívil, pár dní ještě na střední škole a dva dny v roce 2007, kdy jsem projížděl celou Francií, a tak to musím zvládnout i tentokrát. Doprava po městě se dá nastudovat předem, mapu a průvodce mám, bezlepková a bezlaktózová strava je ve Francii sranda – galetty, co víc bych potřebovat.

A ono to tak opravdu fungovalo, domlouval jsem se anglicky, žil z galett a cideru, mlsal kozí sýr a chodil s mapou v batohu, kdyby náhodou. A svět byl krásný.

A snad díky listopadovému datu tam ani nebylo příliš mnoho turistů, člověk se mačkal tak akorát v metru a u miniaturních stolečků v restauracích. I když jsem navštívil mnoho zajímavých míst, snímků podzimní Paříže jsem moc nepřivezl, příliš se mi totiž nedařilo zachytit atmosféru, kterou na mě město a jeho obyvatelé působili. Pravděpodobně jsem byl příliš nervózní a zvědavý na samotné Paris Photo, než abych pořádně vnímal město. Každopádně mě překvapilo, jak málo jsem viděl pouličních umělců, o to víc že jejich výtvorů bylo všude dost – a že mě některé opravdu hodně oslovily.

Paris Photo 2011 – první co mě zarazilo byla asi dvěstěpadesáti metrová fronta u vstupu do Grand Palais, upřímně jsem se děsil jak dlouho tu budu stát, ale za pouhých dvacet minut jsem byl uvnitř. Vstupenka 25 Euro, katalog dalších 25 Euro, dohromady čtyřicet (ne nejedná se o početní chybu, dohromady je to prostě levnější). Uvnitř pavilonu to bylo velké, jakože opravdu velké a úplně plné – desítky vystavovatelů, tisíce fotografií a jen asi osm hodin na projití…

Přes veškeré vyčerpání to stalo za to a rozhodně zvažuji návštěvu na dalším ročníku. Už jen proto, abych mohl posoudit, nakolik s obsahem Paris Photo zahýbe nové téma a kam se bude posouvat trh – tedy zde prodávané snímky.

Ani akce takovéto velikosti mě však neudolala natolik, abych zapomněl na doprovodný program, navštívil jsem ale jen asi tři části, o to více času jsem pak strávil na výstavě v Foundation Henri Cartier-Bresson.

Během svého krátkého pobytu jsem byl osmkrát požádán o příspěvek na postižené (tak škaredou kopii formuláře, že na ní nebylo vůbec nic čitelného asi museli vyrábět dlouho), dvakrát přede mnou někdo našel zlatý prsten a snažil se mi jej prodat, no a ty ostatní srandy na mě už zkoušeli jen jednou.

Ještě pár poznatků:

• Veřejně dostupný internet je drahý, pokud vůbec je.
• Z letiště [CDG] nemá smysl jezdit autobusem, člověk stejně nic neuvidí, naopak má smysl sednout na příměstský vlak RER, je to rychlejší a lístek platí i v navazujícím metru
• Pařížské Starbucks záchody jsou nejšpinavější ze Starbucks záchodů ve všech zemích, které jsem zatím navštívil.
• Je třeba se dívat pod nohy, aby člověk do něčeho nešlápl, a to i v centru na hlavních ulicích