Loňská Francie

Je to už rok, co jsem bloumal po Francií a rozšiřoval svůj archív z této země. Album si rozhodně zasloužilo uveřejnit dříve, ale prvně nebyl čas, pak byla spousta aktuálnějších fotografií z různých larpů, no a pak už jsem Francii vytěsnil z paměti, považuje ji za publikovanou, na což navázal tvůrčí blok. Ovládal mě pocit marnosti nad mými fotografiemi a vůbec se mi nechtělo nic dělat.

Během zmíněného období tvůrčího bloku jsem jezdil a zveřejňoval fotografie z pouze již domluvených akcí. Navíc to znamená, že spousta práce zůstala nedodělaná, případně nezveřejněná. Díky tomu jsem se však dostal do situace, kdy pracuji s již naexponovanými fotografiemi s výrazným časovým odstupem. Příkladem je právě toto album z letní Francie 2012.

Teď abych vysvětlil proč roční odklad (přesně před rokem jsem byl uprostřed své fotografické cesty po Francii) může být fotografii prospěšný.

Všichni máme rádi svoje výtvory, a čím více času jsme jim věnovali, tím víc je máme rádi a to se týče všech tvůrčích profesí. Tato potřeba satisfakce z investované energie samozřejmě ovlivňuje i výběr fotografií, proto se mnoho fotografů snaží získat alespoň nějaký odstup od své tvorby. Například tím, že po nafocení si sice udělají úvodní před výběr, ale pak album na nějaký čas odloží a po čase (třeba i jen týdnu) udělají finální výběr, už se zmiňovaným emocionálním a časovým odstupem. Tyto dva výběry se zpravidla vzájemně shodují jen z částí a z původního výběru tak vypadnou snímky u kterých jsme hlavně chtěli, aby se povedly, nebo jsme jim věnovali tolik energie, že se prostě musely být dobré, bez ohledu na to jestli opravdu dobré jsou.

V tomto případě z původního výběru zůstala sotva polovina, zato jsem přidal několik snímků, které nejsou jen krajina a do souboru vnášejí něco uvolění. Navíc jsem kompletně předělal celou postprodukci, ono za ten rok jsem se toho docela dost naučil. O čemž bych snad mohl napsat v blízké době.

Tak tedy letní Francie. Dva týdny zábavy a více než čtyři tisíce kilometrů za volantem.

Během posledních deseti let je Francie mnou nejnavštěvovanější zemí. Možná je to tím, že zde fotografie vznikla, možná je to tím, že se tam navzdory svým potravinovým alergiím nemám problémy najíst (mnou oblíbené galety to řeší), nebo by to mohlo být mým zalíbením v Bretani… ale na tom vlastně nesejde. Cesta byla naplánovaná tak, abych objel většinu území a podobně jako před pěti lety si ujasnil, kterým částem této země se chci věnovat více. Opět to vyšlo na Bretaň a Normandii. Ne, že by zbytek neměl něco do sebe, ale v porovnání s Bretaní je nezajímavý.

Cesta začíná v Montpellier, pokračuje přes Toulouse a Bordeaux ke krásnému La Rochelle a do Bretaně, pak podél pobřeží do Normandie a přes Paříž a Dijon až do švýcarského Bernu.

Mohl bych sice napsat odstavec nebo i víc ke každému ze zmíněných míst, ale s ročním zpožděním mi to nepřipadá nijak zajímavé. Případně bych opakoval to, co jsem tu už někdy napsal (Bretaň, Paris Photo 2011).