Londýn

U dnešního článku jsem autorem pouze fotografií, za text je zodpovědná moje hezčí polovička, té to psaní jde rozhodně lépe.

Londýn. Město, ve kterém strávíte čtrnáct dní a stále nemáte pocit, že jste si ty zajímavé věci prošli alespoň v jedné čtvrti. Město, kde se dá z jednoho místa vyfotit futuristické zátiší skla a železa, historie nejhistoričtější a pastorální výjev s hopkajícími veverkami. Město, kde se na karnevalech oblékají do flitrů sedmileté holčičky i sedmdesátiletí dědečkové.

Do Londýna jsme se vypravili v posledním týdnu na přelomu srpna a září se spoustou předpokladů, vágními plány a oba dva natěšení na Anglii jako malé děti. Oba jsme se po britské metropoli už jednou letmo mihli, ale ani jednomu nám to nestačilo, takže jsme si vymysleli výlet, a ten postupně v průběhu plánování prodlužovali, až nám z týdne vyšlo devět dní.

Nebudu nijak podrobně zacházet do detailů letu – byl to prostě lowcost, maďarské WizzAir (taková poletná tramvaj), a nejlepší, co se o tom dá říct, je, že to bylo skutečně velmi levné a doletělo to. S hotelem to bylo tak nějak podobně – já měla z loňska dobrou zkušenost s Belgrave House Hotel, takže jsme to prubli znovu a opět se tomu dá přiznat převážně to, že to bylo na Londýn levné, dobře dostupné (poblíž Victorie, kde kromě letadel a ponorek staví téměř všechno), personál byl vstřícný a tentokrát i fungovala wifi. V pokoji jsme se při troše snahy otočili a když jsme chvíli stěhovali nábytek, povedlo se nám bez větších zdravotních újm i osprchovat a zabalit si.

Zásadním problémem našeho výletu se nakonec ukázalo být jídlo, což nás ani jednoho nenapadlo pořádně řešit. Výprava byla totiž složena z jednoho hypoglykemika (potřebuji jíst co dvě hodiny a bez teplého jídla denně prostě nefunguji) a jednoho celiaka (alergie na lepek, laktózu a kontumačně ještě okurky) a pohybovali jsme se v zemi, kde je za oběd považován sandwich a muffin.

Téměř každý den jsme se tudíž postupně dostávali do stavu, kdy jsme obcházeli okolí, hledali místo, kde se najíst něčeho, co by nebyla již třetí čína, neobsahovalo to nevhodné suroviny a nestálo nás to majlant. Mně u toho nakonec skoro vždy klesl cukr pod hodnotu, kdy se mnou ještě lze vyžít, a nakonec nás od vzájemného kanibalismu zachránilo převážně to, že jsme s sebou letadlem žádné ostré předměty brát nechtěli.

Nakonec jsme ale objevili dvě oázy v poušti – zaprvé jsme jednou smrtelně hladoví bloudili po Soho a zcela náhodně narazili na Montagu Pyke – hospodu, kde v úterý večer mají steak a pití (tj. třeba půllitr cideru) za sedm liber, burger a pití za šest, vaří tam dobře a jako v každém anglickém podiku tam byl zákaz kouření. Zadruhé nás mnohdy z nouze vytrhl obchodní řetězec Waitrose – byl na každém větším rohu a mají tam velmi slušnou zásobu bezlepkového pečiva, které je na Anglii neobvykle jedlé (tvrdil celiak, mně to chutnalo jako papundekl).

Co se týče Londýna samotného – inu, byl to Londýn. Téměř za celou dobu jsme se nezastavili, plně využili všechny přivezené ortézy, užili si deště, větru, zimy i parna a oběhli většinu hlavních kulturních zajímavostí od Toweru přes St. Pauls po Royal Alberts Hall – kde jsme mimochodem chytili kus zkoušky BBC Proms. V pondělí jsme navíc seznali, že se na chvilku přeci jenom zajdeme kouknout na ten Noting Hill Carnival, a užili si tudíž přecpaných autobusů, přecpaných ulic, vrstev odpadků, vrstev policistů a ohlušující hudby.

Docela hodně aktivně jsme taky využívali různých guided tours – přeci jenom bloumat po městě jen tak a bloumat po městě s někým, kdo u toho zajímavě povídá, je každé o něčem jiném. Nejvíc se nám kromě svérázného Beefeatera v Toweru, který vypadal jako mladší bratr Williama Shatnera, líbily London Walks. Systém přijít v určený čas na určené místo, zaplatit šest liber a dvě hodiny se zábavně toulat, byl pro nás výborný, a kromě jedné výjimky (Judy nebrat) s nimi za ten tucet procházek nemám skoro žádnou špatnou zkušenost.

Další věc, kterou je nutné u Londýna zmínit, jsou parky. V kombinaci se zavíracími dobami nejpozději v šest, díky kterým není fyzicky možné za den stihnout více než tři atrakce, se parky stávají nejlepším přítelem turisty. Je to navíc jedna z věcí, které já osobně na Londýně miluju. Každý park je samozřejmě velký pomalu jako jedna městská čtvrť, každý obsahuje úžasně nepochopitelná místa (libo-li sochu Petra Pana? Policejní ústřednu? Tropický vodopád? Menhir? A to je jenom Hyde Park.), všude je spousta místa i v tom turisticky nejfrekventovanějším dni a téměř vždycky se dá najít místo, kde je klid, ticho a soukromí. V centru města. V Čechách nepředstavitelné.

V parcích jsou navíc zvířátka. Zaprvé veverky – roztomilé, oprsklé, krmitelné, roztomilé, fotogenické a roztomilé. A kromě veverek ještě kachničky. Londýnské kachničky (husičky, labutě a jiná pernatá zvěřina) jsou pro mě nepochopitelný fenomén. Vykrmené to je, důvěřivé to je, za člověkem s rohlíkem to rádo přijde na dva palce, zdravě to vypadá, chutně to vypadá, velikost u těch menších tak akorát na večeři pro dva lidi – a zjevně se tam nepotýkají s intenzivním úbytkem! V jediném parku není vedle cedule „nekrmte pelikány“ i cedule „nežerte kachničky“. Že by ta pověstná anglická slušnost?

Parků jsme za tu dobu prošli tolik, kolik to jen šlo, část z nich v noci, část z nich ve dne. A Londýnem jsme se taky snažili toulat, co jen to šlo, ačkoliv skutečně ani jeden nemáme pocit, že se vyznáme byť jenom tři bloky kolem té Victorie. Tu a tam jsme se taky vydali nakupovat, pročež jsme nechali nekřesťanské peníze v obchodech s komiksy a dvdčky, hluboce se zklamali, že nemají asi třicet věcí, které bychom chtěli, a v mém případě pořídili boty, které mám stále tendenci používat místo plyšáka.

Poslední den v Londýně jsme ještě zašli do British Musea, strávili asi tři hodiny v Enlightement Gallery (to je ta s tou spoustou knížek, kterou nutně potřebujeme) a obešli si pár expozic a obchod s dárky. Obecně ta britská muzea jsou taky báječná věc, v Nature History jsme prozměnu asi hodinu popocházeli v mrňavém skleníku a óchali nad motýly.

Z British Musea jsme ale odjeli rovnou na letiště, kde jsme si poté, co jsme si pospíšili, abychom tam byli ještě o hodinu dřív, protože nám poslali zprávu z aerolinek, ještě hodinu navíc počkali. Domů jsme nakonec nějak doletěli a od té doby průběžně útrpně prohlašujeme, že chceme zpátky do Londýna.

A ano. Chceme zpátky do Londýna.