Letní Anglie

Posledních několik let jsem jezdil hlavně do Francie, snad protože je tam pro mě snadné se najíst. Ale letošní jaro ve Skotsku mi připomnělo, že bych se neměl na Francii omezovat, ale měl se zase jednou podívat do Anglie.

Volba padla na Cornwall, jeho pobřeží, vřesoviště a uzoučké silničky. Při odhadování nákladů jsem zjistil, že mě stejně vyjde dojet na místo vlastním autem jako letenky a auto z půjčovny. Rozdíl bude pouze v náročnosti cesty a hmotnostním limitu na zavazadla. Volba nakonec padla na vlastní auto – jezdit po levé straně je dostatečná komplikace na to, abych ještě řešil neznámé auto.

Plán byl vyrazit v pátek odpoledne a s úsvitem přistát v Doveru, ale cestou se setkal s realitou a ta ho poněkud změnila. Zaútočila vyčerpávající kolona u Frankfurtu, únava a nakonec i spánek. Ve výsledku jsem u Inglenook Cottage parkoval až v podvečer místo k obědu.

Cestou jsem si ještě neplánovaně, zpoza volantu, prohlédl Stonehenge (ono je to fááákt velký) a začal chápat nenávist Top Gearu ke karavanům. Pak jsem ale přijel do Corwallu a zjistil, že můj problém nebudou jen karavany, ale na místních silničkách téměř každé setkání s dalším autem.

Cornwallské silničky jsou klikaté, velmi úzké a z obou stran ohraničené hliněnými valy porostlými křovím. Po pár dnech už jsem si začínal zvykat na to, že nevidím dál než sto metrů, stejně jako si hlídat kde bylo nějaké širší místo, abych se měl kde vyhýbat protijedoucím autům. Už to vlastně začínalo být v pohodě, ale pak jsem začal potkávat traktory na steroidech (žádne Zetoráčky, ale obří monstra, vedle kterých jsou i v Čechách používané kombajny menší bráškové) a ideálně v místech kde měly problémy vměstnat se samy. Navzdory jisté neplánované adrenalinovosti jízdy po Cornwallu jsem si ježdění po místních silničkách celkem oblíbil.

Základna v Inglenook Cottage znamenala, že celý Cornwall by vzdálen do dvou hodin jízdy – jen se to za týden nedá všechno stihnout. V plánu bylo vždy někam vyrazit autem a na místě udělat nějaký pěší výlet, oni tam přece taky mají svoje turistické stezky. No, ano mají, ale s tím, co je v Čechách, se to nedá ani v nejmenším srovnávat. Většinou jsou představovány pár cedulkami „Public footpath“, kličkováním mezi dobytkem a trusem kombinovaným s protahováním se křovím rostoucím na valech ohraničujících silničky a předěly mezi pozemky. Pokusy s místními turistickými stezkami jsme udělali dva, jeden u St. Mary Week a druhý u Boscastle, a bylo to právě o dva pokusy více, než by bylo přiměřené.

Celý Cornwall je poset ovcemi, pak taky ovcemi a nebo ovcemi, přičemž některá stáda jsou pravděpodobně ovládána mimozemšťany nebo Siluriany – jak jinak vysvětlit stáda seřazená do pochodových útvarů, která jednoho sledují, a kdykoliv se k nim otočí zády, tak se začnou velmi rychle přibližovat, ale naopak zastaví a jen zírají, jakmile se po nich jeden ohlédne.

Teď už ale konkrétněji k některým navštíveným lokacím a atrakcím.

Po našem pokusu s turistickou stezkou u Boscastle jsme navštívili zábavné muzeum čarodějnictví a prošli nádhernou zátoku, ve které je Boscastle umístěn.

Jen o pár kilometrů vedle je „nedobytný“ Tintagel, zřícenina hradu, kde byl podle pověsti Utherem Pendragonem a Ygraine zplozen budoucí král Artuš. Ve městě jsem pak potkal a hrozně si užil bezlepkový a bezlaktózový hamburger.

Zhruba v půli cesty mezi Tintagelem a Boscastlem je St. Nectan‘s Glen – poutní místo v údolíčku s vodopádem, který je obklopen spoustou vzpomínkových artefaktíků od poutníků/návštěvníků.

Nejdál na západ jsme dorazili k Trevose Head – malému, pevninskému majáku. A že nějaký maják jsem prostě musel, a po tomhle jsem si dost jistý, že majáků chci vyfotit mnohem více.

S ohledem na moji zálibu v ginu pak nešlo nenavštívit Plymouth a jeho palírnu. O dost víc mě pak Plymouth potěšil, když se k nám v jednom přístavním antikvariátu přihlásil William Blake se svým kompletním dílem.

Posledním zmíněným, nikoliv však nejméně zajímavým byl Bodmin Moor – krásné to vřesoviště s divokými poníky a mamutíky (divokými krávami). Že na vřesovištích žijí, jsme věděli, kdo měl ale tušit, že prvního poníka potkáme padesát metrů od parkoviště a že se jich tam bude volně popásat alespoň padesátihlavé stádo? Krásní, vyžraní poníci žijící mezi kamennými kruhy, uzavřenými cínovými doly, vřesem a kamením. Tohle byl zlatý hřeb celého Cornwallu (a vlastně i Devonu), a byť jsme byli v Cornwallu jen týden, nedalo nám to, a za poníky jsme vyrazili dvakrát a klidně bych se tam vydal znovu.

Pak už nás čekala cesta domu, ale i ta byla naplánována na další týden, s pár zastávkami po cestě.

První zastávka byla v Glastonbury, městečku plném hipíků, alternativních lidiček a obrovských ruin původního opatství. K místní mystické atmosféře pak patřilo i to, že když jsme vystoupili na Glastonbury Tor, tak z ničeho nic přišla velmi intenzivní bouřka a pěkně nás zkropila.

Druhou zastávkou byl Bath, kde nejsou jen původní římské koupele, ale třeba i muzeum Jane Austenové. Nejvíc mě ale Bath potěšil svým bazarem foto techniky, druhý den cornwallského pobytu mi totiž umřel můj filmový Canon EOS 5. Tady jsem ale našel jeho dvojče, v tak dobrém stavu a za tak směšnou cenu, že jsem ho tam nemohl nechat – on i prodavač se divil, když si všiml, co chci podat z vitríny, a div mi ho nezapřel, aby si ho mohl koupit pro sebe.

Předposlední zastávkou pak byl Oxford, nádherné to historické geek město. Všechny ty historické koleje, knihovny a areály… umím si představit, že bych šel na vysokou školu jen proto, abych tu mohl strávit pár let života.

Celý fotografický výlet pak skončil v Londýně, jehož návštěva byla sice krátká, ale taky dost hektická – a to nejen kvůli řízení.

Na řízení centrem Londýna pak navazuje i cesta zpět a hon za trajektem – z Earl’s Court do Doveru to jde stihnout za hodinu čtyřicet i ve špičce. Průjezd skrze Francii, Belgii a Německo už pak byl jen nudnou, byť velmi dlouhou fází.

Závěrem mi nezbývá než říct, že Cornwall je nádherné místo, kam se určitě chci podívat znovu. Docela mi připomínal Bretaň, ale je divočejší/hrubější a chybí tam lesy, a tak Bretaň stále zůstává mým nejoblíbenějším regionem. A jestli se mi libí víc než Skotsko, v tuto chvíli nejsem schopen posoudit, na to mi chybí alespoň týdenní pobyt ve Skotsku.