Kvest

Do začátku bych se měl přiznat, že s fotografiemi z téhle akce nejsem tak úplně spokojen, jednak protože jsem zdaleka nestihnul všechno, co jsem chtěl, a druhak protože i to, co jsem nafotil, mohlo dopadnout lépe.

Spoustu jsem toho nestihnul, protože tu bylo několik družinek a každá z nich vyrážela za svým úkolem a já prostě nemohl být všude. Chytal jsem se jednotlivých skupinek tak, jak mi přicházely do cesty, a snažil se pro každou z nich zachytit alespoň část jejich příběhu, ale bohužel na bohatýry už mi nevyšlo světlo… sice jsem zkoušel zachytit něco z jejich hrdinství, ale ani světlo halogenové lampy u arény nebylo dostatečné.

A co se se fotografií týče. Byť jsem to tak původně neplánoval, staly se fotografie čtvrtého Kvestu součástí menšího technického experimentu. Dal jsem si omezení na jeden objektiv, tentokrát na kratší 24-80 a teleobjektiv, jehož pomocí jsem odfotil celý Azeroth o dva týdny dříve jsem nechal v batohu. Ne snad že bych to nějak dlouze plánoval, ale po příjezdu jsem začal přemýšlet, jak Kvest fotit, a s ohledem na to, že v devadesátých měl teleobjektiv málokdo, mi to přišlo akorát.

Rozhodně se to na fotografiích z Kvestu projevilo, a byť nejsem úplně spokojený s výsledkem, tak mám pocit, že to devadesátkovosti těch snímků přidalo.

Celá hra hodně staví na nostalgii družinovek z konce posledního tisíciletí, na extrémní naivitě příběhů, kde se nikdo raději neptá, ale vrhá se za řešením každé koniny, co mu přijde do cesty. Na druhou stranu to ale nebyly devadesátky v plné síle, zdi a objekty nebyly vyznačeny provázky, ale k dispozici byly historické stany a reálné budovy, stejně jakou kostýmy tak, jak jsme na ně dnes zvyklí.

Teda aspoň takhle to působilo na mě, ale nejsem žádný larpový teoretik, aby byl můj názor jakkoliv fundovaný. U mě působila zejména nostalgie a bojovala za vzpomínky z prvních larpů, kde jsem začal zjišťovat, co je to larp, a že to není jen o mlácení dvěma kusama dřeva o sebe.

Za těch šestnáct let, co se v bitevním/larpovém prostředí pohybuju, se toho změnilo hodně. Viděl jsem zmizet spousty herních světů a hráčů, ale těch nových je mnohem více. Je příjemné vědět, že tahle subkultura neupadá v zapomnění, ale naopak bojuje o svoje místo na slunci. Že patnáct let nedokumentuju vymírající etnikum, ale naopak jeho růst.