Gdaňsk

Doháním resty. Loni jsem byl na týdenní služebce v Polském Gdaňsku. I když jsem tam těch fotek neudělal moc, dostal jsem se k jejich zpracování až teď. Teď jsem totiž měl jeden velmi inspirativní rozhovor, který mě motivoval k zpracování fotografií megalitických památek z Bretaně, a Gdaňsk byla má poslední výprava před Bretaní.
Práce mě donutila zaletět si na jeden dubnový týden roku 2015 do Gdaňsku. Nebyl to ani lukrativní termín, ani žádná úžasná lokace. Nevěděl jsem o ničem, co by tam stálo za řeč a tak ani nevěděl, co s volným časem mimo práci. Vypadalo to na náhodné toulání se po městském centru a možná ještě někde na cestě mezi prací a hotelem. Služební auto jsem tentokrát neměl, takže vymýšlet výlety po okolí, i kdyby bylo kam, nemělo smysl.
V poslední chvíli před odletem jsem si vzpomněl, že vlastně znám nějaké ty polské larpery z Geasu a nějací z nich by snad mohli žít v Gdaňsku. Ukázalo se, že ano. Dokonce si na mě našli čas a neděli večer, kdy jsem přiletěl, se mnou strávili. Ukázali mi něco z centra, Bobby burger, kde dělají dobré bezlepkové+bezlaktózové (mimo jiné) Burgery, a protiletecký bunkr, kde se dnes dělají nejzajímavější party v Gdaňsku – Bunkier.
Asi nemá smysl tu zabíhat do podrobností historie tohoto přístavního města, to si může každý najít sám, třeba na Wikipedii. Většinu času jsem strávil touláním v uličkách centra a jeden den jsem se vydal z kanceláři pěšky a vzal do skrze průmyslový přístav, kolem kterého jsem zbytek týdne jezdil vlakem. Na konci téhle procházky jsem dorazil i k Evropskému centru Solidarity, pravděpodobně nejoriginálnější budovy celého města (je to můj názor a určitě mě za něj někdo bude chtít kamenovat, ale mám na něj nárok). Vlastně si myslím, že do Gdaňsku vůbec nepatří, že by měla stát někde na Corellii, jen o mnoho desítek pater vyšší.
Ještě mě napadá jedno varování pro případně další návštěvníky Gdaňsku – nespoléhejte na platební karty. Kupříkladu lístek na vlak jde platit kartou, ale jen na hlavním nádraží. Takže pokud člověk nekoupí rovnou zpáteční, tak může strávit i hodinu hledáním bankomatu, který bere zrovna jeho kartu, aby měl nějakou tu hotovost ke koupení jízdenky.
Ale problémy s kartou mohou mít i své výhody, třeba taxi na letiště zdarma. Z hotelu mi objednali taxi na letiště, s tím, že budu platit kartou. Na letišti se ukázalo, že platební terminál, který taxikář měl, se odmítal připojit do sítě, o zpracování platby ani nemluvě. Po deseti minutách snažení mávnul taxikář rukou a polsky se mi snažil vysvětlovat, že to bude gratis.
Všechno jsem opět fotil s pomocí kapesního Olympusu po tátovi, pořád to ještě bylo období, kdy jsem se snažil alespoň trošku vyrovnat s jeho smrtí a jeho fotoaparát mi v tom nějakým zvláštním způsobem pomáhal.
A jak snad vyznělo z prvního odstavce – příští cesta, kterou budu zpracovávat, jsou dva srpnové týdny v Bretani 2015.