Drawn by Light & Kew Gardens

Koncem roku 2014, jsem zjistil, že v Londýně probíhá výstava Drawn by Light ze sbírek The Royal Photographic Society. S ohledem na to, co vím, že v těch sbírkách je, jsem prostě nemohl odolat a bylo rozhodnuto, že tuhle výstavu prostě musím vidět.

Zkoušel jsem tehdy rozhodit sítě, jestli nenajdu někoho dalšího, kdo tam potřebuje, a nakonec částečně uspěl. Někoho jsem našel, Ettelwen potřebovala do Londýna, sice ne na fotografickou výstavu, ale do Kew Gardens. Kytičky sice nejsou moje parketa, ale velké, kultivované parky rozhodně můžu, a krom toho určitě tam poroste něco jedlého. Slovo dalo slovo a po novém roce se koupily letenky na přechod února a března. S tím, že ubytování se zařídí přes Couchsurfing.

Zrovna ubytování se ukázalo být trošku zábavnější, než by jeden čekal. Cestou na pražské letiště jsme se dozvěděli, že domluvené ubytování padlo. Takže jsme náhodně začali po všech čertech hledat náhradu. Na první dvě noci se našlo znovu na Couchsurfingu a na zbytek jsme pak bydleli u milé Novozélandské larperky.

Krom již zmíněné výstavy fotografií, kde jsem si mohl prohlédnout The Pencil of Nature s číslem 1, Kew, kde jsem si hrál na koalu a rozžvýkal pár eukalyptových listu, prohlédnul si spoustu orchidejí a endemitů (rostlina, co zapoměla vyhynout) nebo třeba květiny pod UV (tedy jak je vidí včely), jsme toho zvládli ještě spoustu dalšího. Třeba několik London Walks. Prošli jsme si přístupné (i ty méně přístupné) části Brunelova tunelu pod Temží a poobědvali v The Mayflower, u kterého jsme sestoupili přímo do koryta Temže. Poprvé jsem si prošel Westminster Abbey (a že už jsem v Londýně byl asi čtyřikrát a nikdy na tuhle atrakci nenašel chuť), objevil jsem Camden Lock a jeho obchůdky. Ochutnali jsme i mátovou omáčku a šilené palačinky od My Old Dutch.

Obecně to byl příjemný výlet, kde jsem spíš objevoval nová místa, než že bych se vracel na ty už okoukaná. I když návštěvu British Museum, Science Museum a Natural History Museum jsme si prostě neodpustili. K tomu už jen stačilo přidat něco místní stravy a obrázek je téměř kompletní.

Nejzběsilejší část, ale přišla na konci: ujelo nám metro, následkem čehož nám ujel vlak k letišti, autobus k terminálu nenavazoval, a tak poslední hodina před odletem měla sice podobu čekání, ale čekání ve stresu, že nám uletí letadlo do Prahy. To ale nakonec ještě ani nebylo u brány, když už mělo odlétat, takže jsme ve výsledku všechno stihli. Nicméně takhle rychle jsem bezpečnostní kontrolou neprošel nikdy, ani před 9/11, bylo vidět, že opravdu spěcháme.

Letěl jsem tak moc nalehko, že jsem ani svoji obvyklou fotografickou výbavu, naopak jsem se omezil na jeden menší fotoaparát s jediným objektivem. Tenhle Olympus P-ES3 jsem před lety kupoval tátovi a byl jsem hodně zvědav, jak to bude zvládat.

Další výzvou kromě neznámé techniky mělo být omezení na čtvercový formát – většinou mě jednotlivá omezení více tlačí k tomu, abych se víc snažil vymáčknout ze situace maximum. Nejsem si sice jistý, že to zafungovalo i tentokrát, ale rozhodně jsem se snažil.