The Last Voyage of the Demeter

Už je to tu zase, zase jsem se dostal k focení velkofomátového larpu v zahraničí. Tentokrát to ale nebylo v Polsku (jako Geas a Fairweather Manor), ale na Baltském moři mezi Dánském a Německem.
O Demeter jsem se poprvé doslechl na dánském Knudepunktu 2015. V paměti mi utkvěly jen dvě skutečnosti – bude to na lodi, všichni umřou. Moje ne úplně spolehlivá paměť pak doplnila, že Demeter je přeci ta loď, co do Londýna vezla Drákulovu rakev.
Všichni hráči tedy byli cestující nebo posádka lodě plující z Bulharska do Londýna. A že spektrum cestujících bylo stručně řečeno široké, od spisovatelky, přes dobrodruhy, až po spirituální médium nebo policejního patologa.
Já, coby fotograf, jsem také dostal postavu, překvapivě roli fotografa, který měl dost vlastních problémů se svojí minulostí. Ale to důležíte, a pro mě překvapivé byla forma, jakou jsem byl zapojen do hry. Míra mého zapojení byla definována snahou hráčů se mnou interagovat a moji ochotou reagovat na ně. Nebylo to ani o tom, že s nimi nehraji, ani o tom, že musím hrat nonstop, bylo to na uvážení každého v ten který okamžik. Tento přístup mě do hry zapojil nezvykle moc a troufám si říci, že ke spokojenosti všech.
Z herního pohledu pro mě byly nezvyklé dvouhodinové pauzy mezi jednotlivými kapitolami, kdy si mezi sebou hráči mohli domlouvat akce do příští kapitoly. Ale viditelně to fungovalo.
Bude to asi znít hloupě, ale nejvíc mi na hře vadilo lahvové pivo. Ne samotná přítomnost několika beden, ale to, že všechny flašky na sobě měly potisk z 21. století. Když se bavíte s někým v historizujícím kostýmu a snažíte se držet role a on před vámi mává lahváčem se stříbrně lesklou nálepkou, není to úplně ono, a na fotkách to pak také nevypadá nejlépe.
Loď představovalo dvě stě šedesát tun plovoucí oceli jménem Pippilotta. Technicky je to asi plachetnice (přece jen to má plachty a je to schopné na ně plout), ale současně je loď vybavena motorem, na který jsme pro nedostatek větru jeli většinu doby.
Abychom si loď užili, měli všichni přidělené služby jak k plachtoví, tak ke kormidlu, ale i dalším lodním aktivitám. Každý si tak mohl/měl vyzkoušet kde co a spoustu se toho naučit. A třeba třeba řídit plachtící loď je velmi zajimavá zkušenost, ale taky to není žádná prdel. Většina aktivit se odehrávala podle instrukcí herního kapitána, který sám je nejen zkušeny larper, ale také na této lodi příležitostně pracuje.
Loď samozřejmě nebyla plně v rukou hráčů, měla svoji stabilní posádku, která se starala o její chod, ale cílem bylo zapojit hráče do téměř všech provozních aktivit.
U výsledných fotografií byla snaha se co nejvíce přiblížit vizuálnímu zpracování fotografií z předchozího (německého) běhu. Postprodukce ale nemůže vyřešit vše, každý fotograf se na scénu