Dědictví míru II.

Byly to krvavé časy. Zvláštní ale bylo, že se všichni usmívali, a usmívali se, i když byli zasaženi a umírali. Takovou měli radost ze svých nespolehlivých a nepřesných mušket a vůbec jim nevadilo, že všichni páchnou jako elfí bordel.

Za všechno tohle štěstí i smrad mohla takzvaná „potato gun“ – mušketa kterou pohání deodorant ve spreji a elektrická jiskra. Návod na výrobu je k nalezení na webu akce – nic složitého to není.

A že se jedná o bezpečné zbraně, jsem nezáměrně vyzkoušel na sám na sobě. Při sobotním ranním výcviku jsem si řekl, že se pokusím vytvořit snímek s projektilem vystřeleným z děla, stál jsem tak pět metrů před ním a dva metry stranou – snímek se podařil, ale o pár setin vteřiny později mne onen projektil trefil do koulí. Překvapení bylo mnohem výraznější než náraz, takže mi nezbývá než konstatovat, že to je bezpečné.

Nenapadlo by mě, že stát ve dvou liniích proti sobě a střílet jako na střelnici bude něco, pro co by se nadchlo tolik lidí, ale když jsem to viděl – pochopil jsem. Celé je to neuvěřitelná sranda, zbraním se nedá věřit (odhad jakým množství deodorantu naplnit komoru je více než zásadní), že vystřelí, a když náboj letí rovně, je vlastně úspěch – je to přeci jen šišatý váleček.

A takhle proti sobě stojí dvě řady, střílejí a dobíjejí a střílejí a dobíjejí, až to jeden z velitelů vzdá a dá povel k útoku na bodáky. Kdykoliv mezi tím se však může ozvat výstřel z děla a jednou z linií prolétne výrazně větší projektil. Současně s tím vším někde v pozadí operují indiáni a vybraní muži, kteří kašlou na linie, ale zabíjejí mnohem neformálněji.

Po určité době se zdá být vše repetitivní, až monotónní, ale to je osud všech bitev, bez ohledu na to, jestli se bojuje sečnými nebo střelnými zbraněmi. Právě tyto inspirovaly k použití pevnosti. Pamatuju se, že když jsem sám začínal jezdit na bitvy, tak na vytvoření věže stačilo pár provázků, s postupem času se ale přešlo k mnohem působivějšímu dřevěnému opevnění. Dědictví míru se však vrací spíše ke kořenům – pevnosti byly tvořeny textilií napnutou mezi stromy. Dá se za ní krýt stejně jako za dřevěnou zdí, ale jde navíc prostřílet a to je pravděpodobně důvod, proč bylo zvoleno toto řešení. Osobně si myslím, že byť to hře ubírá na vizuální zajímavosti, přidává to na zábavnosti.

Celá událost pro mě, ale byla novinkou i v jiném ohledu – celé jsem to fotografoval novým fotoaparátem. Je poněkud modernější než můj předchozí (asi o sedm let) a tak toho umožňuje mnohem více, ale stejně tak je komplikovanější jej nastavit, aby dělal to, na co jsem zvyklý. Vlastně po dobu celé akce jsem laboroval s nastavením a ještě ani teď nevím, co všechno to umí, ale jedno vím jistě, zvládá fotit ve výrazně větší tm

ě než cokoliv co jsem měl předtím v ruce. No a také soubory, které z něj padají, jsou mnohem větší, než jsem byl zvyklý. Nejsou sice tak velké, abych je neměl kam ukládat, ale počítač už přestává stíhat a při jejich zpracovávání čekám mnohem déle, než jsem zvyklý.

A musím se přiznat, že největší chybou bylo, že jsem si s sebou nevzal blesk. Může to znít sebedivněji, ale nepoužíval bych jej v noci, ale právě přes den. Bylo by vidět i pod klobouky a hráčům by bylo lépe vidět do tváře.