Battle for Vilegis

Když jsem před rokem zveřejnil svoje fotografie z Battle for Vilegis 2013, dostalo se mi tak bouřlivě nadšené reakce, že mě zbavila slov. O to víc jsem nevěděl jak reagovat, když mi přišel děkovný email od hlavního organizátora akce, který mě zval na všechny akce, které bude v budoucnu organizovat, a sliboval, že dostanu všechny možné výhody sponzorovaného fotografa včetně jídla na místě. Ještě o pár týdnů později přišlo pět vstupenek na podzimní Echoes of War a jarní Battle for Vilegis. Teda poděkoval jsem jim, né že né, ale takhle nadšenou reakci jsem ještě nikdy nezažil.

Podzimní Echoes of War se bohužel překrývaly s Hell on Wheels, které už jsem měl domluvené (krom toho, že by mě to vyšlo asi tak desetkrát dráž). Květnovou hru jsem si ale nemohl nechat ujít. Už na podzim jsem začal hledat hráče, kteří by jeli spolu se mnou. Kupodivu jsem je i našel, ale stejně rychle, jako se našli, tak nakonec i odpadli (škola, peníze, zdraví). Nakonec se ale na poslední chvíli podařilo sesbírat novou skupinu a do Itálie jsem nejel sám.

O naší čtrnáctihodinové cestě autem, snad není třeba mluvit, snad jen zmíním, že poplatky za italské dálnice jsou jen o něco málo nižší než cena paliva, kterou člověk za stejný úsek spotřebuje. (Těch čtrnáct hodin je to z Prahy až do malého údolíčka pár kilometrů severně od Říma.)

Na místo jsme přijeli asi půl hodiny před plánovaným začátkem hry, ale nikoho asi nepřekvapí, že hra začala se zhruba hodinovým zpožděním – ostatně velmi podobně to bývá i v Čechách a na Moravě. Po příjezdu jsme ještě zašli dořešit registraci a pak už jsem svoje pasažéry předal do péče Italů. Tedy ne že bych je v tom tisícihlavém houfu nepotkával – právě naopak, vídal jsem se s nimi častěji než s kýmkoliv jiným. Ostatně měli jsme společnou lednici (díru v zemi), díky které jsme uchovávali naše tekutiny v poživatelné teplotě.

Původní výprava se domluvila, že budou bojovat na straně Brandisu (jedné ze čtyř stran). Když už bylo vše domluvené, nechtělo se nikomu tuto dohodu měnit (krom toho, že na to nikdo neměl čas), a tak se i nová výprava zapojila do celého konfliktu pod medvědím praporcem.

Ukázalo se, že Brandis byla dobrá volba, měli nás tam rádi a mnohé z nich jsem z loňska znal. To, že polovina expedice spala v herním táboře a jen pod plachtou coby přístřeškem, byla skutečnost, která si zadělala na legendu. Jednu celou noc totiž propršelo a Sid i Swem navzdory všem nabídkám na místo ve stanu pod přístřeškem (v suchu) přežili – neumím si představit, jak by Italové reagovali na hráče, který by spal pod širákem.

O průběhu hry samotné ale psát nebudu, to je práce pro zbytek expedice (a už se na tom prý pracuje). Zdržím se u blábolení o těch ostatních věcí spojeným s hrou a hráči.

Na místě pro mě bylo největším překvapením zjištění, že jsme nebyli jediní, kdo na místě mluvil česky (a že tomu tak bylo i loni). Místní paní, co celé to údolí vlastní a pronajímá, žila dvanáct let v Čechách, a tak česky umí velmi dobře. Od její česky mluvící dcery jsem se pak ještě dozvěděl, že zářivě barevní referees (které jsem už od loňska tiše trpěl v bojových fotografiích) na bojišti jsou tam zejména pro legální ochranu, spíše než pro hlídání porušování pravidel. A také že se tuší, kdo v loňském lednu spálil většinu budov v městečku, ale taky že není jak to dokázat, takže je to vlastně celkem jedno.

Druhým velkým překvapením pro mě oproti loňsku bylo, že většina kamarádu se držela své role natolik, že mě ignorovali celou dobu, co hráli. O to více pak potěšilo, když jsem se s nimi potkal mimo roli a oni se ke mně nadšeně vrhali a chtěli si povídat.

Což mě přivádí k jazykové bariéře. Většina Italů mojí angličtině celkem rozuměla, ale horší už to bylo s tím, aby anglicky sami něco řekli – ale i tak jsem těch, co mluvili anglicky potkal výrazně více, než tomu bylo loni. Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby nějací Italové přijeli hrát na nějakou bitevní hru sem, s jak velkou částí hráčů by se domluvili, nebo spíš kolik našinců by se odhodlalo mluvit anglicky a kolika z nich by bylo rozumět.

Před rokem jsem taky byl absolutně nadšený z kostýmové úrovně (až na ty boty) hráčů. Když jsem pak o pár měsíců později navštívil Bitvu o Středozem, tak jsem se trošku uklidnil, usoudil jsem, že rozdíl není tak velký, jako jsem si myslel. Za posledních deset let, co jsem nejezdil na fantasy bitvy, se úroveň kostýmů hodně zvedla, a tak nadšení z italských kostýmů opadlo. Letos mě ale zbytek výpravy upozornil, že původní nadšení bylo na místě, jejich kostýmy jsou s výjimkou bot fakt vychytané.

Loňská i letošní zkušenost mě přesvědčily, že pokud to bude možné, chci příští rok jet znovu a tentokrát zkusit nasadit alespoň po jednom hráči do všech čtyřech táborů a sám opět změnit stranu, se kterou se budu pohybovat nejvíce – už si to neodpírat a přidat se k temným Sol Draconis.

Navíc jsem začal uvažovat ještě o jedné vychytávce, která by mi mohla pomoci při fotografování bitev a která by mi umožnila být poněkud nad davem a vidět do bitevní vřavy. Ale to ještě bude složitější a uvidíme, jestli vůbec proveditelné.

Když jsem z Itálie odjížděl před rokem, poznamenal jsem si, že bych příště měl mít fotoaparáty dva, protože jsem nestíhal měnit objektivy a druhý aparát by měl být řešením. Asi dva týdny před letošním odjezdem jsem si nový foťák dokonce pořídil, takže jsem po Vilegisu mohl pobíhat se dvěma, ale nebylo to úplně ono. Jednak nejsem zvyklý používat dva přístroje a druhak ten nový nemám tak dlouho, abych jej ovládal podvědomě. Ve výsledku jsem fotografoval hlavně s tím novějším s teleobjektivem, a širokáč na starém těle jen visel na rameni.

Navzdory své neschopnosti efektivně fotit oběma aparáty a půldni skoro nefocení (pršelo, na což jsem rozhodně nebyl připraven ani vybaven) jsem přivezl něco přes čtyři tisíce snímků, které zabírají zhruba 100GB – o sedm let novější fotoaparát znamenal dvakrát větší fotografie a dvakrát více zabraného místa na disku. Což bohužel také znamená, že můj počítač z roku 2006 přestává stíhat a pro změnu by se hodilo pořídit nový počítač.

I kdybych ale nepřivezl žádnou fotografii, pořád by se na Facebooku daly najít tisíce fotek pořízené italskými fotografy. Tedy ne, že bych to počítal, ale pocitově bylo oproti loňsku na místě alespoň dvakrát více fotografů, a to nepočítám ještě skupinku kameramanů, kteří tam natáčeli.

Jedním z tajných plánu původní expedice bylo prodloužit si pobyt v Itálii o návštěvu nějaké civilizace – když už člověk jede takovou dálku a nedělá to zase tak často. Nakonec z toho zůstala jen asi dvacetihodinová návštěva Florencie. Tam jsme dorazili v neděli odpoledne. Náhodně jsme zvolili levnější hotel (který nás vyloženě pozitivně překvapil) a začali se toulat městem. Florencie je velmi zajímavá a krásná, ale zasloužila by si mnohem více času, než jsme na ni měli. Ale hlavně musím poděkovat Stefanii, která nám věnovala skoro celé pondělí, během kterého nás zavedla na krásnou vyhlídku, vzala na oběd a zmrzlinu a nakonec ještě pomohla při nákupu nějakého toho sýru a vína.