600 mil Skotskem

Když jsem před třemi lety objevil Bretaň, byl jsem se podívat za kamarádkou, která tam zrovna studovala – tehdy jsem si Bretaň zamiloval. Podobně nadšený zážitek slibovala návštěva bývalé přítelkyně, která zrovna studuje ve Skotsku, a taky že jo. Našel jsem druhé místo, kde ztrácím přehled o čase a prostě jen si užívám prostředí.

Je pravda, že už jsem ve Skotsku byl, před rokem a půl jsem navštívil Edinburgh, Stirling a Glasgow – všechno to na mě zapůsobilo, ale nic tak moc jako průjezd vrchovinou a ostrov Skye.

Posledních několik měsíců se pro většinu lidí Skotsko spojovalo pouze s referendem o nezávislost, další na co si lidé vzpomenou je whisky (tu mě tu při minulé návštěvě také naučili pít), ale já budu psát o krásné divoké zemi. O místě plném vizuálních zážitků, které se místy překrývají tolik, že moje paměť selhává a nerozlišuje – naštěstí pro mě je tu fotografie a její schopnost nezapomínat.

První zastávkou na naší cestě z Edinburghu na Skye byl Falkirk, tedy konkrétně Falkirk Wheel, u kterého zrovna probíhala údržba, takže nebylo v provozu a přišlo tak o většinu svého kouzla. Takhle to dopadá, když si člověk ověří provozní hodiny v průvodci, ale na webu nezjistí, zda se něco od doby vydání průvodce nezměnilo.

Za Falkirkem se už pomalu začala země zvedat a vjížděli jsme do Highlands, příroda se stávala více divokou, silnice se zužovala, civilizace prořídla – svým způsobem samá pozitiva.

Kolem oběda jsme úplnou náhodou narazili na The Real Food Cafe – místo, kde jsem poprvé v životě jedl poctivé fish & chips v bezlepkové úpravě, a že mě opravdu příjemně překvapily.

Nadšení a příjemné pocity ale brzy zmizely, poté co nás v serpentinách vytlačil náklaďák ze silnice a já protrhnul bok pneumatiky. Trvalo ještě pár kilometrů (k další náhodné fotografické zastávce), než jsme to zjistili, ale alespoň jsme se dostali na rovinu a do místa, kde bylo pohodlné čekat. Rozhodli jsme se totiž využít asistenční služby, kterou jsme měli k půjčenému autu, a udělat v okolí nějaké obrázky, než přijede někdo, kdo to kolo vymění. Po hodině focení a telefonování jsme se ale dozvěděli, že navzdory tomu, že v kufru je plnohodnotná rezerva, nás chtějí odtáhnout zpátky do Glasgow, kde nám dají jiné auto. Představa několika dalších ztracených hodin mi byla natolik proti srsti, že jsem se rozhodl naučit kolo vyměnit sám. Takže jsme po hodině telefonování a dvaceti minutách práce pokračovali dál směrem ke Skye.

Několik hodin po setmění jsme dorazili na místo, bydleli jsme v hostelu, který působil jako lesácká ubytovna v Krkonoších, kam jsem v dětství jezdil s prarodiči. Jediný problém byl (a v hostelech překvapivě často je), že zrovna nešlo platit kartou a druhý den jsme museli najít bankomat (na Skye je jich jen pár) a vybrat.

Sobota patřila Skye, v noci pršelo a ráno už byla obloha relativně čistá. Vyrazili jsme směrem k Portree a během jedné z náhodných zastávek poněkud zmokli… Bylo krásně, fotografie se dělaly skoro sami a najednou od kopců přišla vodní stěna – to bylo ale jedinkrát, co jsme zmokli a nijak zvlášť, během asi dvou hodin na nás oblečení zase uschlo.

V Portree jsme si užili zejména přístav, na který jsme koukali i od oběda. Dál jsme chtěli jet na The Old Man of Storr, když jsem ale náhodně uviděl ukazatel s nápisem Torvaig nezaváhal jsem a odbočil. Ne že bych snad věděl, co tam bude, ale název jsem si náhodou pamatoval a tušil jsem, že zrovna tam bude jeden z těch nezapomenutelných výhledů, a byl.

The Old Man of Storr nás poněkud překvapil, celá stráň pod kamennými mohykány byla doslova rozorána a všude se válely zbytky vykácených stromů (v street view google map je stráň krásně zarostlá), nakonec jsme ani nevystoupali až nahoru, ale jen kousek. Nějak to v tu chvíli nebylo ono.

Raději jsme vyrazili na nejzápadnější cíp ostrova, k majáku Neist Point. Z pohledu řidiče to byla opravdu záživná cesta, úzké silničky, kde není vidět mnohdy ani deset metrů dopředu a kde se přetlačujete s ovcemi – je to mnohem zábavnější než nějaká dálnice. Tady se ale ukázalo, že jsem odfláknul úvodní průzkum, od parkoviště to k majáku bylo ještě dobře víc než kilometr, a to podél útesu dolů a pak zase nahoru na poloostrov, kde maják je. Mezitím se ale setmělo a maják se za kopcem vyloupnul z téměř úplné tmy. Z fotografického pohledu mělo být vyřešeno stativem, který jsem táhnul, ale i ten pomohl jen z části, byla nejen tma, ale současně nás bičoval vítr přicházející od moře.

Poslední den už jsme měli jen na cestu zpět, konečně jsme měli vidět druhou polovinu cesty z Edinburghu na Skye, tu kterou jsme díky zpoždění projížděli za tmy. Hrad Eilean Donan byl první úžasný zážitek. Navzdory tomu, jak malinký vypadá, je uvnitř spousta místa, a než jsme jej celý prošli, celé okolí hradu se změnilo – přišel odliv a už to nebyl hrad vystupující z vody, ale kolem hradu byl celkem velký kus země.

Další fotografická zastávka (bylo jich za ten víkend tolik, že to snad ani nejde spočítat) byla u Loch Cluanie. Zastavili jsme u nějakého nájezdu a vrhli se vstříc jezeru, voda zrovna ustupovala, a tak jsme mokřinou prostupovali několik set metrů. Našli jsme tak zbytky staré cesty s ruinou kamenného mostu a krásné přírodní skulptury, které voda udělala z kořenů stromů na pláži.

Jeden by řekl, že tohle už stačilo, ale pak nás cesta zanesla do Glencoe a úroveň vizuální epiky dosáhla pomyslného maxima. Měl jsem představu, jak to tam vypadá (třeba z posledního Jamese Bonda), ale moje představy na realitu naprosto nestačily. Vlastně doteď nevím, jak by se to celé dalo popsat, a i proto jsem rád, že moje specializace je fotografie, a ne slova, byť mám pocit, že v tomto případě mé fotografie jsou jen jakýmsi náznakem, kterému ke skutečnému zážitku chybí opravdu mnoho.

Po příjezdu do Edinburghu jsem už vlastně jen čekal na letadlo domů a strávil den poflakováním se po městě a návštěvou The Scotch Whisky Experience.

• Ještě s láskou budete vzpomínat na hromadnou a zejména městskou hromadnou dopravu v Čechách.
• Je to sice domovina skotské whisky, ale to neznamená, že tu je levnější než u nás. Ano občas je, ale většinou není.
• Asistenční služba (alespoň u AVISu) nikam nespěchá a je lépe spoléhat na vlastní síly.
• Když člověk cestuje do Skotska mimo sezónu musí hodně ověřovat, co bude fungovat a v jaké hodiny; například v listopadu je toho opravdu minimum.